Torza, ryby, pařáty

„Maluji, pokoušeje se neztratit kontakt s původní představou.“
Pierre Bonnard

Svět obrazů osmatřicetiletého malíře Viktora Karlíka obývají nejméně od poloviny osmdesátých let vedle lidských postav také zvířata. V barevně pastózních, většinou expresivně přízračných a vizionářsky rozvichřených olejích té doby mají vedle psů a ptáků své místo především ryby. Dostaly se i do názvů obrazů („Znamení ryb“, „Ryby – ptáci“ ap.) a významově na plátně signují cosi prchavě magického a současně i divoce žravého. Ryba tu není chápána jen ve své skrytě tiché, podvodní nenápadnosti a uhrančivé barevnosti (kdo viděl například skrz proudící potoční vodu pstruha duhového, ví, o čem je řeč), ale také ve své rvavé síle a bleskově mrštném pohybu. Na Karlíkově obraze s ironickým názvem „Štědrý večer“ (1991) spatříme vířící rybí hejno, zuřivě ohlodávající lidskou hlavu. Cyklus menších obrazů z let 1995–1996, nazvaných Nature morte a právě vystavovaných v karlínské Galerii Litera, se ke zvířecím a vůbec přírodním motivům navrací s realisticky ohledávající věcností. A přitom malbou kladenou se smyslově opojnou radostí a nevšední, až umanutou chutí.

Na padesát drobných obrazů v jednoduchých rámech, uchovávajících přírodní přirozenou barvu, je v galerijní místnosti osazeno po vzoru kabinetu do volných rojů a skupin. Do jakéhosi nekonečného pásma, které nemá svůj počátek ani konec, avšak koncentrovaný tematický střed. Zobrazovaná mrtvá zvířata (především ryby, ale i myši, žáby, netopýři, ptáci) a jejich přetržená či odseknutá torza, úlomky větévek, vyťatý osekaný pahýl pařezu, olysalé, ohlodané kůstky a pár drobných osamocených věcí – ohnuté hřebíky a smetanově bílý špagát – tvoří promalované centrum obrazů. Položena jsou na holou, špinavě bílou a často čímsi pocintanou desku stolu s temně zeleným horizontem. Nic víc a nic méně.

Viktora Karlíka NATURE MORTE
ó, kakra anima, ó kakra holte
úlomky, pařátky – vychladlá tvář.
Ležící, trčící – bezvládné
v úleku, na zádech – z plnosti prázdné.
Kdysi: košatý strom
hbitá ryba
hrabavá slepice
zvědavý pták.
Nyní: uhelnaté dřívko
prosolené maso
upižlé pařáty
vyhlodaná mršina-vrak.

Viktor Karlík ve svých zátiších maluje právě děj posmrtný, postupnou obnaženost chladnoucího těla, jeho rozpadávání a proměnu v hromádku kostí, hnůj a prach. Například onen obraz mrtvého černého ptáka, snad kosa. Bývalá lehkost, která vzduchem poletovala, teď bezvládně leží na zádech. Trup je již rozrušen a vyhlodán, hrdlo se propadlo a přestává spojovat rozevřené zbytky těla s vykroucenou hlavou a s trčícím, špinavě žlutým zobanem. Postranní letky řídnou, ocasní rýdovací pera sotva drží, svěšené pařátky běháků křečovitě ztuhly. Mocný účinek tohoto obrazu plyne z přesné, minuciózně vystavěné malby. Množství malých plošek po nepatrných dotecích štětce vytváří souvislý, provázaný celek, a přitom námětem obrazu je vlastně destrukce, pohyb od středu ven, rozklad. A navíc, na toto malé velké dílko není použito mnoha barevných odstínů – sněhová běloba, popelavá šeď, kávová a vybledlá čerň, pryskyřičná žluť.

Viktor Karlík, přestože maluje smrtí porušená těla, malbou zdůrazňuje, že trup je pevná
forma a řád,
soustava kostí – vnitřní trámoví, vápníkový hrad
vypínající hmotu
vymezující se k okolí.
A hlava, ta korunuje vyrostlé:
očima, zobákem, ústy.
A když smrt tělo navštíví
zboří jeho koš – ten hrudní
vyžere sílu, vykrade oči
a prašnou sutí demolice končí.
Co bylo za života lehké, je po smrti k neunesení
a co nenápadné, teď obnaženě zívá,
jako by vše organické zplenila žíravina.
Ale navzdory či právě proto
z původní stavby vždy něco zůstává:
zřasená ploutev, divukrásná zlatá šupina,
měďák žábry
pyšný zobák a brokátově temné peří
jak komže kněze.

Myslím, že na tomto cyklu je nejcennější zkázněná, avšak malířsky intenzivní práce a také autorův dar sebezapření a poodstoupení: nepřezírá věci malé a všední. Umí tak najít i v těch nejbližších pohozených věcech a navzdory všem malým smrtím tu vznešenost, jež někde stále setrvává – i v našem starém, avšak stále se obnovujícím světě.

2000

(in: Viktor Karlík, Katalog, Galerie Klatovy/Klenová, 2001, s. 70-75)