Světla ve tmě předměstí
Každá z obrazových publikací, které až dosud vydal výtvarník Viktor Karlík (48), má promyšlenou koncepci a pevný, v sobě dovršený tvar. Rozhodně nejde o nějaká „nahlédnutí do dílny“, kde se kupí pestrá směs upomínek na všemožné umělecké výboje. Snad jen kniha Katalog, kterou Karlíkovi vydala Galerie Klatovy/Klenová v roce 2001, může navenek připomínat tradiční monografický přehled vývoje umělecké osobnosti. I zde však cítíme, že se umělec zavedené formě prezentace nepodřídil, ale spíš se jí zmocnil, aby ji s jemnou ironií transmutoval v osobitou knižní kreaci. Svébytnými uměleckými díly v knižní podobě jsou i další Karlíkovy publikace, alba Památník (1994) a Linolea (2000) či svazky Černé práce (2004), Ruce básníků (2005) a nejnovější Světla města (2010). Jejich záběr se ovšem zužuje jen na výseč tvorby, na průzkum přesně vymezeného terénu.
Ústředním motivem Světel měst se celkem logicky stává běžná pouliční lampa, jejíž ryze funkční tvar umělec dále oprostil až do podoby znaku, který zasazuje do různých souvislostí, popřípadě variuje do spřízněných podob semaforu, dopravní značky apod. Komplementárním motivem je komín: zatímco lampa vrhá sloup světla, komín obezdívá sloup tmy. Několik prací zapojuje do hry i přírodní fenomén blesku. Jejich protipólem je chodník s nedopalky cigaret a zpřelámanými zápalkami, efemérními zdroji dalších městských světélek a také s litinovými kryty kanalizace nad temnotami podzemí.
Původní práce se díky Karlíkovu vyvinutému citu pro výtvarný materiál vyznačují subtilními efekty: zpracování barevné hmoty na obrazech i povrchová úprava plastik vycházejí vstříc světlu a jeho rozmanitým hrám s odlesky a stíny v jemně odstupňovaných přechodech mezi matnými či lesklými, hladkými či zvrásněnými plochami. Svým podáním se tato díla otevřeně hlásí k rané české moderně spjaté s expresionismem, tedy k Osmě nebo Tvrdošíjným, přičemž svou civilní symbolikou i humorem mají asi nejblíž k Josefu Čapkovi. Tematikou periferie a metodickým průzkumem všech jejích aspektů však zjevně navazují i na Skupinu 42, na „noční chodce“ Františka Hudečka a zejména na důsledně systematické dílo Jiřího Koláře. Karlík sice hovoří úplně jinou výtvarnou řečí než Kolářovy koláže (působí elementárněji, archaičtěji), avšak oba vycházejí z příbuzné poetiky i způsobu práce. S tím souvisí také Karlíkovy texty, poodkrývající význam obrázků – navenek se mohou jevit jen jako věcné komentáře, skrývají však v sobě rozměr poezie a lze je číst i jako osobité básně v próze.
V éře vizualizace, kterou nastolily dokonalé technologie reprodukovatelnosti, působí valná většina uměleckých monografií jako katalogy, povšechně informující o vzhledu originálů. U Karlíka se fotografie a reprodukce stávají výchozím materiálem k dalšímu tvůrčímu kroku, jehož výsledkem je nové dílo. Nenápadná skvostnost jeho výtvarných artefaktů by se snad dala reprodukovat na luxusní křídě nejnáročnější polygrafickou technikou, pak by ovšem kniha popřela své téma. Standardně vytištěná na celkem obyčejném papíře působí důvěryhodněji. Prezentovaná díla sice trochu ztrácejí na čistě umělecké vytříbenosti, celek však získává rozměr dokumentu, zjevně solidní zprávy o průzkumu estetické a symbolické výmluvnosti toho nejobyčejnějšího prostředí lidských životů.
(in: Respekt č. 43/2010, s. 57)
