Rozhovor s I. M. Jirousem, v Praze, v červnu 2010

Vzpomeneš si, kdy ses poprvé setkal s výtvarnými pracemi Viktora Karlíka?

Úplně přesně už si to nepamatuju, je to hrozně let. Ale měli jsme domeček v Košířích, nedaleko hospody Klamovka, koupila ho moje žena Juliana se Stáňou Karáskovou, když jsme byli, tedy my, jejich manželé, ve vězení. Já jsem ten dům moc neužil, protože mne tehdy zavírali vpodstatě furt. Patřil k němu ještě menší baráček naproti, nějaká garáž nebo co to bylo, kde zkoušely kapely. A jestli si dobře vzpomínám, tak Viktor tam pomaloval zdi, udělal takové fresky. Mohlo to být úplně na začátku osmdesátých let, zaujalo mne to. Jeho obrazy jsem viděl až později.
Viktor patřil k tomu, čemu říkám druhá generace undergroundu, tedy k lidem, kteří šli do undergroundu přímo. My, starší, jsme před normalizací ještě přeci jenom stihli něco dělat takříkajíc oficiálně, ale ti mladší, jako právě Viktor, Jáchym Topol, Filip Topol, Vít Kremlička, J. H. Krchovský a další, byla by to spousta jmen, ti rovnou absolutně odmítli všechny pokusy o jakékoli zapojování se do oficiálních struktur, které byly tehdy zcela hanebné. A tihle lidi chodili do hospody na Klamovku, myslím, že to bylo pravidelně jednou za týden, a nejspíš tam jsem Viktora poznal. Pak jsme se už vídali při různých příležitostech, tedy pokud jsem byl zrovna na svobodě. Troufám si říct, že jsme přátelé a jeho práci jsem nepřestal sledovat, byť tak činím nesoustavně.

Do toho pražského okruhu, z něhož vzešly sborníky Desítka X/Violit a pak především Revolver Revue, patřilo víc lidí, kteří se tak či onak věnovali výtvarnému umění. Byly pro tebe Karlíkovy věci výjimečné? Nebo jsi znal i ostatní mladé výtvarníky a vnímal jsi to tak, že něco důležitého společně vyjadřují?

Když mluvíš o mladých výtvarnících z téhle skupiny, tak si vzpomínám ještě na Jána Mlynárika. Byl jsem na jeho večírku na rozloučenou, když odcházel do emigrace, tuším, že bydleli někde na Kampě, daroval mi tenkrát pěknou grafiku, kterou mám dodnes… Ale k té otázce: společný duch tam jistě byl, ale řekl bych, že Viktor přesto silně vybočoval. Já jsem ho už tenkrát považoval za malíře, rovnocenného, dejme tomu, Jamesi Ensorovi nebo Edvardu Munchovi. Expresivita v jeho obrazech sice postihovala dobu, kterou jsme žili, ale nemělo to nic společného s nějakým politickým protestem a nebyla to žádná „sociologická sonda“. Byly to prostě úžasné expresivní malby. Tím nechci říct, že lituju, že Viktor později změnil styl, naopak si toho vážím, nicméně si myslím, že jeho prvotní období se do historie české malby zapsalo naprosto nezaměnitelným způsobem, že v té době tu snad nikdo nemaloval tak tvrdě a tak ostře. Myslím si, že i kdyby Viktor po téhle éře obrazů z osmdesátých let umřel nebo přestal malovat, tak jeho stopa v české malbě by zůstala nesmírně výrazná.

Zmiňoval jsi Muncha a Ensora – můžeš to srovnání trochu rozvést?

Viktor je samorost – a ta aliance, tedy spíš s Ensorem než s Munchem, mne napadla jen proto, že jejich obrazy vyjadřují něco dost podobného. Ale nemyslel jsem to tak, že by to byl jejich následovník.

Máš k některému z Karlíkových obrazů z toho prvního období zvláštní vztah?

Pochopitelně, k obrazu Magorův hlídač. To jsem byl v kriminále, byla to už doba, kdy asi estébáci věděli, že se režim hroutí, byl jsem ve Valdicích, a Viktor mi napsal: „Maluju ti zvíře, které tě ochrání od zlé moci“ – nebo tak nějak. A když jsem se vrátil z vězení, tak ten obraz mne čekal. Visel mi pak nad postelí ve Staré Říši a myslím, že do něj Viktor kromě malby vtělil cosi magického, že mne skutečně chránil… Je to úžasnej obraz a už jen za něj jsem Viktorovi nesmírně vděčný.

Po tom expresivním začátku se Karlíkův projev výrazně ztlumil, je teď umírněnější, soustředěnější na určité téma. Tys před chvílí říkal, že změnil styl a že si toho ceníš...

Jde o to, že nemám moc rád umělce, kteří zavedou nějaký styl, a pak z toho celý život těží, jsou v tom tzv. úspěšní – typický příklad z Čech je Olbram Zoubek. Karlík by v tom svém výrazném způsobu malování z osmdesátých let mohl klidně pokračovat až do smrti a vydělávat obrovské peníze, ale myslím, že právě tohle nechtěl, a proto začal dělat úplně jiné věci. Pokud jde o malbu, pamatuju si třeba výstavu v Karlíně, taková ta zátiší s rybami a mrtvými zvířaty, tam už bylo patrné, že začíná malovat jinak. A vlastně to bylo vidět už na jeho otiscích kanálů: začal je dělat v okolí jemu blízkému, najednou to byla racionální, chladná grafika, která ale přitom ukazuje mimo jiné lásku k místu, kde žije. Že se mi to líbí, to by samozřejmě nebylo žádné měřítko, ale myslím, že je velká odvaha, když výtvarník naprosto změní svoji poetiku (kdybych to měl říct básnickým příměrem, protože slovo styl mi přijde přece jenom nedostatečné). Tu změnu si může dovolit jen skutečný umělec, kterému nezáleží na přízni lidí a na finanční pozici.

Viktor Karlík je taky redaktorem Revolver Revue, současně dělá její grafickou úpravu, jeho práce jsou s časopisem provázané asi víc, než tomu bývá u jiných výtvarníků. Jaký máš vztah k RR?

Můj vztah k revue Jednou nohou a později Revolver Revue byl vždycky jednoznačně pozitivní, což už jsem mnohokrát říkal… Já se domnívám, že ta Viktorova činnost kolem RR, včetně představování jiných umělců na jejích stránkách, je ekvivalentní nebo stejně významná jako ta činnost výtvarná. Což souvisí s tím, že on je malíř-intelektuál. Jsou malíři, kteří malujou, řídí se citem a moc o tom nepřemýšlejí, ale on teď patří k té druhé kategorii. Ocitoval bych Marcela Duchampa, který dělil malíře na olfaktivní nebo olfaktické – a retinální. Do první skupiny patří ti, co „rádi čuchaji terpentýn“, retinální jsou pak ti, jejichž obrazy pronikají skrz oční sítnici a působí na mozek. Viktor je právě zvláštní případ, protože jeho ranou expresivní tvorbu je možno bez váhání přiřadit k té olfaktivní tvorbě – a totálně se změnil v malíře retinálního. A už se mě na nic neptej, víc už beztak nevím.

Podzemní práce / Underground Work (Zpětný deník / Retroactive Diary), 2012, s. 338–340.