Podzemní práce Viktora Karlíka

Obsáhlá česko-anglická kniha s podtitulem Zpětný deník vyšla u příležitosti stejnojmenné výstavy, uspořádané v plzeňské Západočeské galerii, ale je něčím víc než „pouhým“ katalogem. Reprodukce Karlíkových (nar. 1962) obrazů, grafik, kreseb a plastik z let 1979–1992 tvoří sice její podstatnou, ale ne jedinou část. Stejně důležitým partem jsou autorské komentáře vlastních děl. Karlík jimi provázel už své práce z let 1997–2008 ve své předchozí monografii Světla města (2010) a metropolním krajinám a jejich obyvatelům, zachycovaným většinou souběžně na linorytech, malbách, akvarelech a bronzových plastikách, tak svými pointovanými i hádankovitými glosami „prodlužoval“ jejich významy. V Podzemních pracích se autorovy sentence v podobném otevřeném vyznění vážou kromě vybraných výtvarných děl též k fotografiím dokumentujícím bytové nebo veřejné výstavy, přátelská setkávání v hospodách, na výletech, anebo se vztahují k charakteristickým předmětům-artefaktům své doby, jako jsou vojenská „modrá“ knížka, dobový plán Prahy, poštovní známka, pivní půllitr či láhev od piva.

Obsah knihy, jejž tvoří dále připomínání samizdatových aktivit (sborník Desítka, edice Mozková mrtvice, časopis Jednou nohou/Revolver Revue), tvorby přátel (bratři Topolové, V. Brukner, M. Socha, V. Kremlička aj.), činnosti hudební skupiny Národní třída apod., seřadil autor do volné chronologické linky, jejíž součástí učinil také dobové reflexe svého díla, resp. hnutí mladšího undergroundu od E. Bondyho a I. M. Jirouse. Kritický epilog pak představují nové texty o Karlíkovi od Jirouse (rozhovor s A. Drdou z roku 2010), M. Machovce a P. Pečinkové, které mj. znovuinterpretují pojem „underground“ a upozorňují na nevědomosti současného kunsthistorického establishmentu.

Druhým slovem z podtitulu, „deníkem“, se Karlík hlásí k žánru, jehož různé podoby rozvrhl Jiří Kolář ve své slovesné tvorbě z let 1946–1955. Deníkový rozměr zaznamenal nad Karlíkovou tvorbou už před dvaceti lety Zbyněk Hejda. Šlo o stručné autorské popisky grafického cyklu Kanály. Následnou tvůrčí etapu, rozvíjenou různými technologickými postupy nad vracejícími se motivy (postava v různém druhu osvětlení, kouř a jeho rozličné zdroje, konfigurace lamp a komínů apod.), interpretovala Pavla Pečinková jako osobní deník svého druhu. Deníkovost knihy Podzemní práce spočívá v lineárním pořádání „života a díla“, kde mají Karlíkovy pestře barevné obrazy stejnou důležitost jako dokumentovaná lidská přátelství a aktivity, jejichž pojítkem ani umění být nemusí. Členěním do krátkých kapitol, vesměs dvoustránek se shrnujícím titulkem, jemnou korespondencí mezi některými pracemi a dobovými fotografiemi, v jejichž záběru malby či plastiky jsou, a různými polohami autorského komentáře (technický popis vzniku, vzpomínka, vlastní výklad, aforismus, portréty přátel či kritický apel k dnešku) evokují Karlíkovy Podzemní práce asi nejvíce Kolářovu dvojknihu Dny v roce – Roky v dnech.

Nad nápaditým tvarem knihy, tj. její kompozicí i grafickou úpravou (L. Drtina, J. Čumlivski), mohou vznikat nejrůznější, více nebo méně přesné analogie. Svou „zpětností“, tj. energií, s níž jsou vybavovány osobní i pospolité události z dané dekády, přiznávaným úsilím přesně si vzpomenout, průběžně dokládat a srovnávat ale Karlík zvýznamňuje nejvíce ze všeho – dnešní perspektivu. Jeho „dělání pořádku v pracích z předlistopadového období“, jak o svém záměru píše v úvodní eseji knihy, tak ve skutečnosti znamená výsostný umělecký čin současnosti.

(in: Lidové noviny 15. 12. 2012, mimořádná příloha Kniha roku 2012, s redakčním titulkem Vzpomínky na dnešek)