Karlíkovy Ruce básníků
Viktor Karlík ve svém úvodním textu říká, že nechtěl vytvořit žádný registr básnických rukou, což zřejmě některé čtenáře zneklidní: nejenže tu nejsou všichni básníci, respektive jejich horní končetiny, ale autor svůj výběr ani nijak nevysvětluje. Spojuje ostatně vybrané spisovatele vůbec něco? Ve vývoji české lyriky dvacátého století rozhodně netvoří žádný homogenní poetický proud, ale snad mají společné původní postavení mimo pomyslné literární centrum své doby. Někteří byli posléze vyznamenáni uznávanými literárními cenami, jiným se taková ocenění zas téměř programově vyhýbají. Možná by si mnozí neměli navzájem vůbec co říci, ale rozhodně neodmítli přítomnost ve společnosti, kterou dal dohromady právě Karlík, a akceptovali autorovo zadání, jež není prosto komiky: natáhnout prsty a položit ruce na stůl.
Nejde o první spolupráci. Karlíkovo výtvarné směřování je inspirováno také hudebně a literárně. Během zatímních dvaceti let autorovy redakční práce v časopise Revolver Revue zde publikovali všichni spisovatelé, jejichž ruce byly nasnímány (s výjimkou Ivana Jelínka), a u nikoho z nich navíc nešlo o jednorázové vystoupení. Kromě původní beletristické a esejistické tvorby poskytla řada z nich Revolver Revui rozsáhlá interview a přispívala do různých anket, vzpomínkových bloků a cyklů, především do rubriky Sedm, v níž oslovení uváděli a komentovali sedm výtvarných nebo architektonických děl či artefaktů, které pro ně měly nebo mají zvláštní význam. Z výběru a výkladu vznikal tvar, který má pro poznání dotyčné osobnosti a jejích uměnovědných zálib nebo orientace unikátní význam.
Karlíkova redakční činnost se v Revolver Revui projevuje výrazně právě spolu/koncipováním takovýchto volných cyklů (kromě Sedm dále např. Pro RR, Z dílen grafiků, Ateliéry), jejichž síla spočívá v tom, že tvorba osloveného spolupracovníka zajímá především Karlíka samého a že volba každého dalšího kroku je výsledkem symbiózy instinktu a rozvahy, věrnosti původním východiskům a stálého kritického zhodnocování poznaného světa.
Imaginace, myšlení a řemeslo se ovšem prosazuje u Karlíka především v jeho volné tvorbě. Přímky, hrany a barvy cyklu obrazů Centrum periferie, vystaveného roku 1999, se objevují i na následných plátnech, z nichž městské motivy postupně mizejí, ale autor je současně variuje v serigrafiích tištěných na překližkách (2001–2002), v sérii linorytů (2000–2004), kterou představil v knize Černé práce (2004), pak na sádrových a bronzových reliéfech a od ledna 2003 i na obálkách Revolver Revue druhé padesátky. Stejně jako při redakční práci tu vzniká celek, jehož podobu sice od začátku takto plánovat možné nebylo, ale jehož obrysy byly přitom v autorově perspektivě od první chvíle imanentně přítomny.
Podobným celkem jsou také Ruce básníků. Prvotní nápad tohoto druhu by jiným umělcům s výhodnými styky vystačil na okázalou výstavu, přidaly by se fotografie ruček prezidenta, předsedy vlády a několika televizních hvězdiček – a grantové podpory, stipendia a návštěvníci by se jen hrnuli. Karlík však zůstal u lidí, kteří svýma rukama zaznamenali zdánlivě nejzbytečnější věc na světě – poezii –, a zároveň navodil akt slovesné umělecké tvorby jinak, než je publikum zvyklé. Na fotografiích, jež pořídil Robert Portel, nedefilují tváře spisovatelů (a na stránkách publikace nejsou otištěny jejich texty), nýbrž jejich horní končetiny. Nedrží v prstech pero ani nejsou připraveny nad klávesnicí psaního stroje nebo computeru, ale s napřaženými předloktími a prsty většinou roztaženými do šířky jsou shora nasnímány na jedné fotografii s dlaněmi, na druhé s hřbety obrácenými vzhůru.
Místo básnického textu vnímáme souměrnost i deformace rukou, které psaly básně (tj. rukou s nehty, články prstů, klouby apod.), z fotografií vystupuje napětí nebo klid čišící z usilovně napínaných či přirozeně napjatých prstů, jež byly bezprostředním spojením mezi myšlenkou, inspirací, psacím náčiním a papírem. Můžeme vidět mozoly, stěnky, pihy, vrásky, pěstěnost nebo zanedbanost rukou ve chvíli expozice, zdobení (prsteny), náramkové hodinky a konce rukávů, které se dostávají do záběrů. Nevíme, jak slavnostně nebo všedně byli spisovatelé na fotografování připraveni, zda před ním své ruce nějak mimořádně ošetřili, nebo zda je Karlík přiměl ke spolupráci pod tlakem mimořádně příznivé chvíle, zda před fotografováním nebo po něm pohybem ruky či prstů vykroužili/vyťukali nějaké texty, ale jisté je, že kromě výsostně uměleckého dojmu, jejž jednotně aranžované fotografie vyvolávají, mají snímky rovněž nezastupitelnou cenu dokumentární.
Někteří z básníků byli fotografováni v době, kdy svou aktuální tvorbou jako by neutralizovali hodnoty, kvůli nimž je Karlík uznával, jiní měli proměnu své umělecké osobnosti směrem k profánnosti teprve před sebou a je otázka, zda by je autor k fotografování dnes vůbec vyzýval, a k dalším našel Karlík cestu až v průběhu svého projektu, přerušovanému ostatně jinými aktivitami. Ale zdá se, že všechno má opravdu svůj čas. Kromě spolupráce pro Revolver Revui se Karlík setkal s texty zde přítomých básníků při typografické úpravě jejich knih a v řadě případů se formát, typ písma a výtvarné vypravení příslušné publikace opíral o podrobnou znalost vydávaných básní, jejich vzniku, autorských korektur stejně jako o jistý stupeň sdílené zkušenosti (např. první knihy Jáchyma Topola nebo Jirousův Zápisník a Summa).
Chiromantik bude moci z předmětných fotografií vyčíst leccos užitečného, čtenáři bez podobného nadání bude muset stačit pohled na rozevřenou dvoustránku a tichá konfrontace s básněmi toho či onoho autora: drobounké, mladistvé ruce Egona Bondyho a jeho brutální, otevřené verše Velké a Malé knihy z počátku padesátých let, chybějící článek na palci Jiřího Koláře a jeho strojopisně šířené básnické deníky, v nichž v době politických poprav identifikuje sám sebe jako jejich původce, nebo jeho obrazové básně vyžadující i jiné ruční úkony než držení tužky či vyťukávání slov na strojopisném zařízení. Souměrnost rukou J. H. Krchovského a jeho přesně budované daktyly, extenzivní rozpětí rukou Jáchyma Topola a morfologická rozbíhavost jeho sbírek a všeobjímajícnost jeho Sestry. Od ořechů umazané ruce Andreje Stankoviče zachycující na první pohled efemérní nápady, znamenající ale ve skutečnosti sebezáchovné lidské memento: „Největší úkol dneška / – udržet v kleci ježka.“ Sedlácké ruce s místem sražené krve Ivana Jirouse, přivolávající asociaci normované vězeňské práce na Mírově, kde šlo o život, a vedle toho jeho radostné Labutí písně, které se musel básník před neplánovatelným textovým zápisem na moták naučit ve valdickém pekle nazpaměť. Nemocí zkroucené ruce Nadi Plíškové, připomínající zvířecí pařáty z jednoho Karlíkova olejového zátiší (Nature morte, 1999), a její verše plné vášně, něhy a drsnosti lidského soužití.
Těžko uhadovat, čí ruce by se v autorově souboru ještě ocitly, kdyby to bylo možné. Myslím, že vynecháni by zřejmě nebyli Ladislav Klíma, Jan Hanč a Otokar Březina. Doba se hodně změnila. Sto let po poslední básnické sbírce třetího ze jmenovaných, v níž ruce fungovaly jako symbol lidské vzájemnosti, předkládá Viktor Karlík projekt, v němž ruce zastupují konkrétního člověka. Ten jimi v často vypjaté situaci, již neurčovaly jen tzv. tvůrčí potíže, ale i nepohodlná situace vnějšího okolí, zapsal básnické dílo ve zřejmě posledním století, kdy literatura měla v lidské společnosti větší vliv a váhu než mocenské prostředky mediální, administrativní nebo vojenské.
(in: Viktor Karlík, Ruce básníků, Revolver Revue, Praha, 2005, s.61-71)
