Kanály

Dámy a pánové! Dovolte mi, abych na začátku pietně vzpomněl pradávno zaniklé Skupiny 42. Zdá se mi, že s těmito grafikami Viktora Karlíka jsme o několik kroků dál, nicméně na cestě, kterou u nás objevilo několik umělců okolo Jindřicha Chalupeckého a Jiřího Koláře. Význačným rysem toho umění bylo tíhnutí k okrajovému, perifernímu, k thematisaci banality. V souvislosti s tím se na umění žádá, aby umění uměním zároveň bylo a zároveň nebylo, nebo přesněji: aby jím nebylo, a tím teprve jím doopravdy bylo. Program skupiny – neboť tehdy ještě byly umělecké programy – byl značně ovlivněn Chalupeckého celoživotním sporem s akademismem, ať už bylo akademické umění zapleteno v jakékoli tradici, třeba i ve velmi nedávné tradici moderního umění.

Myslím si, že na téže hranici umění-neumění se pohybuje i výtvarná aktivita Karlíkova. Jako štoček mu slouží mřížka kanálu, něco, co pozornost umělců rozhodně neupoutávalo. Už to slovo: kanál.

Když jsem se chystal na tuto promluvu, listoval jsem si kontrolně v českém básnictví, narazím-li někde na ně. Nenarazil jsem. Jestli se přece někde najde, pak to bude nejspíš v nějaké pejorativní souvislosti. Kdybychom listovali v katalozích výtvarných, potvrdilo by se nám jistě totéž – že totiž na kanálech nic není pro umělce přitažlivého. Karlíkovo soustavné obtiskování smíchovských kanálů připomíná spíš nějakou dokumentační než uměleckou činnost. A není jí? Je zajímavé, že z různých reakcí přihlížejících zvědavců si Karlík „především“ zapamatoval tuto: „Jeden starší muž nemohl uvěřit, že nejsem zaměstnancem jakéhosi dokumentačního úřadu.“ Nemám za náhodu, že autorovi utkvěla v paměti a že zaznamenal právě tuto příhodu. Vyčítám z toho, že hraniční situace své tvorby, tj. situace na hranici umělecké výpovědi a dokumentárního záznamu, je si autor dobře vědom a že – rozumím-li dobře jeho sdělení – výslovně neodmítá dokumentační charakter své činnosti, vysvětluje pouze popravdě, že to nečiní z úřední povinnosti. To samo by ale nestálo za záznam, kdyby mu otázka přihlížejícího nenastrčila otázku podstatnější: Co to vlastně dělám? Dokument, nebo umění?

A tady se dotýkáme obecné otázky, co do umění patří, a co ne, co je mu jako thema nebo objekt vlastní, a co nikoli. Dovolím si připomenout dnes už klasickou studii Romana Jakobsona „Co je poesie?“:

„Hranice, která dělí básnické dílo od toho, co básnickým dílem není, je labilnější než hranice čínských státních útvarů. Novalisovi a Mallarméovi se zdála největším básnickým dílem abeceda. Ruští básníci se obdivovali poetičnosti vinného lístku (Vjazemskij), seznamu carských šatů (Gogol), jízdního řádu (Pasternak), dokonce účtu z prádelny (Kručenych). Kolik básníků prohlašuje dnes reportáž za umělečtější výkon, než je román a novela. Málokdo by se nyní dovedl nadchnout pro Pohorskou vesnici, kdežto intimní dopisy Boženy Němcové jsou nám geniálním básnickým dílem.“

A dál: „Což je vztah mezi lyrikou a deníkem vztahem mezi Dichtung a Wahrheit?“ A: „Kdyby Mácha žil dnes, možná že by zrovna lyriku (Srnko, bílá srnko, uposlechni radu ap.) ponechal pro intimní domácí potřebu a uveřejnil by spíš deník.“

To, co je tu řečeno o básnictví, platí stejně dobře pro umění výtvarné.

Padlo slovo deník. Vraťme se ke Karlíkovi. Často – možná vždy, nevím to určitě, neviděl jsem všechny jeho obtisky – opatřuje autor své grafiky stručnými poznámkami:

„U klavírky: noční tisk, hučení vody, strach z deště (série 13 listů)“
„U Smíchovské synagogy: 23–24 hod., cestou z restaurace (série 8 listů)“
„Klicperova: noční tisk, úplněk, vítr, cestou z Klamovky“
„Nad Santoškou: noční tisk, chodník u křovin, horká noc“

A vždy datum: den, měsíc, rok.

Co máme v těchto poznámkách před sebou, je deník, maximálně zredukovaný, ale přece jen deník. Připomíná takový deníkový záznam, který si nedělá nárok na sdělnost, záznam, kterému rozumí jen zapisovatel sám – nevíme, proč stojí za záznam, že byl horký den, že tisk byl vyhotoven cestou z Klamovky nebo z restaurace, že hučela voda, atd. Je to, jako když si člověk zaznamenává jen záchytné ostré body situace, které mu pomohou vybavit si ji v celé šíři. Jenomže v našem případě nejsou to záznamy pro domo sua, jsou zveřejněny, patří ke grafickému listu, a tím vztahují obraz jak jen možno neosobní do jedinečného osobního světa autorova.

Nelze přehlédnout, že většina grafických listů je snímána v noci (někdy také k ránu). Důvody toho jsou technické. V noci je na ulicích jen málo lidí, nebo nikdo, a noc je tedy jistá záruka, že autor nebude při práci rušen zvědavci. Přesto, nemýlím-li se v tom, že Karlíkovy grafiky jsou jakýmsi druhem deníku, vstupuje noc do světa těchto artefaktů jako významuplná skutečnost. „Noční tisk, úplněk, vítr. Noční tisk, hučení vody, strach z deště.“ – To lze přece číst jako torso nějaké básně, nebo dokonce jako báseň samu. V souvislosti s barevně i tvarově střídmým obrazem je to krásně překvapující.

Co se týká techniky: „Kanály jsem začal otiskovat koncem osmdesátých let. Tehdy jsem si všiml, že tyto železné odlitky, které slouží jako kryty uzávěrů plynu, vodovodů a hydrantů, jsou vlastně také štočky čekající na svého tiskaře. – Často mě přitom napadlo: co není vlastně štočkem?“

Možná že bude časem Viktor Karlík snímat i jiné kanály než pražské, jak ho už napadlo, když viděl odlišné kanály v Paříži, nebo jiné předměty. Šťastný objev může vést na nejrůznější cesty. Z objevu, který není jen technický, se osvobodí technický postup, který se upne na nové objekty a zabere nová themata. Třeba to už nebudou kanály. Co vlastně není štoček? Co vlastně není možným motivem, thematem, objektem tvorby? Všechno a zároveň velmi málo, jen velmi málo z toho všeho, to jest jen to, co může umělec zaručit mírou svého talentu: své obrazivosti a hravosti, svou vůlí k pravdivosti.

Vzpomněl jsem na začátku Jindřicha Chalupeckého a vzpomenu ho i na konci tím právem, že to, s čím vedl spor, v Karlíkových věcech není. Nevidím v nich ani stopu akademismu, tradičního nebo postmoderního, ani stopu snahy být efektní. Je to nápad, je to šťastný objev posloužit si kanálovou mřížkou jako štočkem, ale je to nápad využitý s největší možnou střízlivostí a mírou.

Všimnout si, že mřížky kanálů jsou pěkné a různé, může jen člověk, který netrpí příliš vysoko zdviženou hlavou, spíše ji sklání k věcem, které jsou nablízku, a to mu umožňuje dobře je vidět a dobře je předvést v těch zvláštních významových souvislostech, kterým jsme si zvykli říkat umění.

To výtvarné způsobuje – mimo jiné –, že jsme schopni jinak vidět, jinak vnímat, totiž diferencovaněji: jsme schopni vidět v přírodě impresionistickou krajinu nebo impresionistickou zahradní restauraci pod kaštany, krajinu lhotákovskou, jistá nakupení věci vnímáme jako surrealistická, a stane se dokonce – byť vzácně –, že nás ohromí přírodní kubismus. Od této doby, co jsem viděl Karlíkovy grafiky, přistihuji se, že vnímám chodník.

(Úvodní řeč při vernisáži výstavy Kanály v Divadle Na zábradlí 5. 10. 1992. Publikováno v Literárních novinách č. 47/1992, s. 7, a v knize Viktor Karlík, Katalog, Galerie Klatovy/Klenová, 2001, s. 42–49.)