Hlasy z podzemí

„Je-li poesie zbytečná / je zbytečný i život“
Jan Hanč

Kanálové poklopy mě zajímají bezmála třicet let. Něco jsem o tom napsal v textu Můj život s kanály v knize Podzemní práce / Underground Work (2012). Asi bylo jen otázkou času, kdy od nočních tisků – monotypů pořizovaných v osmdesátých letech přímo z pražských kanálů, přes zlaté a stříbrné sítotisky i trika s motivy kanálů a přes závěsnou bronzovou pamětní desku s motivem kanálu, z něhož se line hudba, dospěju k tomu, že začnu pomýšlet na své vlastní poklopy do podzemí. Touto představou jsem se začal v kresbách zabývat kolem roku 2000, pevnějších obrysů začal záměr nabývat kolem roku 2009, nyní jsou mé první kanálové poklopy na světě.

Jejich soubor, nazvaný Hlasy z podzemí, zahrnuje kanály s citacemi jedenácti básníků, jejichž tvorba je spojena s Prahou. K dílu všech těchto autorů mám osobní vztah. Jsem jejich dlouholetý čtenář. Některým z nich jsem graficky upravil nebo výtvarně doprovázel jejich knihy. Všechny tyto básníky vyjma Jana Hanče jsem osobně poznal a s některými i sdílel vymezený čas. Pomyslnou tečkou, ale také mottem celého souboru čtvercových poklopů je jediný dekl kruhový, se slovy Marcela Duchampa z roku 1961 „The great artist of tomorrow will go underground“. Jeho výrok mimo jiné dokonale vystihuje osudy skutečných osobností kultury a jejich děl v totalitních režimech druhé poloviny 20. století a pronikavost Duchampovy myšlenky se znovu prohlubuje i dnes. Současným českým podzemím přitom nemám na mysli mnohdy zdegenerované undergroundové pamětnictví, nabírající někdy až rozměrů trafikanství, které eskalovalo s Jirousovou smrtí a je živeno představou, že stačilo být jednou na správné straně a teď už lze jen vzpomínat. Duchovní odkaz a aktuálnost výroku chápu kromě jiného v otázce rezistence vůči komerčním tlakům, neochoty producírovat se v kdejakých médiích a schopnosti uvažovat v souvislostech. Takto dokázal svou životní a tvůrčí cestu důsledně směrovat třeba Nikolaj Stankovič a Zbyněk Hejda, kteří ani po roce 1989 nepodlehli bezhlavému společenskému nadšení a neopustili svou zkušenost (normalizačních) vyděděnců. Nebo Jiří Kolář, kterého ostré vidění skutečnosti provázelo i v jeho poslední knize.

Kanálové dekly Hlasy z podzemí bych rád viděl ukotvené na chodníku v Praze, což se už několik let pokouším naplnit. Zároveň tento soubor nepovažuji za uzavřený a dokážu si v něm představit ještě další autory, k jejichž básnickému dílu mám vztah, i jiná města pro jejich umístění. Na přelomu loňského a letošního roku jsem ostatně dokončil návrh projektu pro město Plzeň, který by mohl litinovými pamětními deskami, umístěnými přímo do chodníků, připomenout Jana Hanče a jeho Události – příští rok tomu bude 100 let, co se v západočeské metropoli narodil. (V návrzích také zatím zůstávají tři kanály s nápisy Praha – centrum periferie a s motivy z mého stejnojmenného cyklu, které bych rád umístil na Hradčanské náměstí nebo na místě jiné pražské dominanty.)

Při práci na Hlasech z podzemí pro mě byla zásadní obsahová složka, tedy výběr citovaných textů. Některé mi přišly na mysl okamžitě a navíc jejich rozsah odpovídal sazebnímu obrazci. Mnohdy jsou to slova, která si často sám říkám. Třeba Kremličkovo „Je štěstím / v naší zemi žít / a neštěstím / to štěstí mít“, Jirousovo „Každý svého štěstí strůjce / vlakvedoucí i strojvůdce“, Kolářovo „Slovo moderní je velmi staré“, Stankovičovo „Kdo se liší, ten je sviňák“. U dalších „svých“ autorů jsem pro účel kanálového poklopu musel, i kvůli limitovanému prostoru pro text na deklu, víc hledat, znovu je rád číst. A našel jsem další slova, která si od té doby také často opakuji. Krchovského „Odnikud nikam jdu, nesejde na směru… / asi to obrátím, než se zas naseru“, Vodseďálkovo „Opilost / je jistá troufalost“, Hančovo „I tak to jde / i tak to musí jít / něco mne rve / a přesto musím žít“, Hejdovo „Mějte se dobře, ulice / mějte se dobře, chodci noci / mějte se dobře, nehynoucí / noci ulice“, Kabešovo „Z omítky domů tady / padají slova. Nehašené vápno“. Jsou to texty, které mohou člověka opravdu provázet, přičemž ke všem těmto myšlenkám a slovům lze v mysli ještě slyšet hudbu a Milana Hlavsu deklamujícího Bondyho „My žijeme v Praze to jest tam / kde jednou zjeví se duch sám“ a také Filipa Topola s jeho „Připadá mi to děsný / ale začíná mi bejt / tohle město těsný“.

Litinové poklopy jsou od svého vzniku opatřovány reliéfem, často včetně nápisu: „vodovod“, „plyn“, „kanalizace“, „voda“, „hydrant“. Děje se tak z důvodu rozlišení, hlavně však proto, aby jejich plocha nebyla hladká, tedy kluzká. Slova a jména vybraných básníků budou rovněž tvořit reliéf kovové plochy, i proto, aby lidem zabraňovala v uklouznutí. Dalo by se přemýšlet také třeba nad tím, kolik lidí by muselo na příslušný dekl „hlasu z podzemí“ šlápnout, aby reliéfní písmo postupně zmizelo, bylo podrážkami chodců obroušeno. Zašlapaná slova mají v Čechách velkou tradici, je to něco jako národní dovednost. Ovšem z druhé strany viděno: jak se říká, důležité věci často leží na zemi, na chodníku.

Žijeme v době, v níž bylo kromě jiného ukradeno největší množství bronzových pamětních desek v této zemi, což považuji za příznačné: šílená vizitka konkrétních lidí, zlodějů i těch, kteří situaci neřešili. Čtvrtstoletí po roce 1989 je i obdobím šlapání po vlastní dobré minulosti a kontinuitě, časem neúcty k hodnotám. Nejenom v tomto kontextu vnímám možnost umisťovat pamětní desky přímo do chodníků měst jako něco praktického a zároveň symbolického.

Tak jako u mnoha svých prací i pro realizaci tohoto projektu jsem použil písmo Františka Štorma, které se jmenuje Trivia. V porovnání s tím, jak jsou díla básníků z Hlasů z podzemí obsáhlá, jsou moje litinové dekly drobnosti. Zdánlivě tomu dnes moc nenasvědčuje, ale jsem přesvědčen, že skutečná poezie směřuje k obrovské explozi, znovuzrození. Její mohutný návrat se samozřejmou silou vychýlí kyvadlo v neprospěch mediálních sodomitů.

Foto Ondřej Přibyl